Na první víkendovou akci sezóny 2018 se skládala osádka tak složitě, že nás tam nakonec bylo s malým dělem až moc, když se v týdnu na poslední chvíli začal seznam plnit - sešlo se nás 11. Lákala nás předpověď krásného jarního počasí i pěkného zázemí a chuť oprášit prach po zimě.  

Přestože se historicky bitva udála na konci července roku 1866, pro nás je bratislavská čtvrť Lamač vždy podzimní tečkou. Louka u krematoria poblíž dálnice se už moc stany neplní, nikoliv neúčastí jednotek, ale tím, že většina dává přednost spaní v tělocvičně. My nejsme šachový kroužek a letos nás ani mrazík nepotrápí, naopak celý víkend jsou letní teploty a v uniformách pořádně horko. To ani svařák tolik nejde v pátek na dračku pod hvězdnou oblohou, když nemrzneme a tatranský čaj hřeje déle. Svařené víno přijde vhod až na pochodu ke Slavkovu.

V pátek v 16:00 byl v plánu odjezd směr Nový Jičín, s přetěžkými třemi kanóny bylo potřeba vyrazit co nejdříve na cestu. Když jsme konečně těsně před 17 hodinou s velkou slávou přijížděli k Uhelné, tak si Zub vzpomněl, že doma nechal boty a má jen sandály. Ztracený čas se pokoušel Martin dohnat utajeným, rychlým průjezdem Žulovou, bohužel nás Mára s Hanesem zahlédli, no tak jsme se vrátili i pro ně. Někdo zapomíná vzít sebou boty, jiný kamarády. To je tak, když se dva domluví, ale třetí myslí. Do Nového Jičína jsme přijeli už po tmě, ale tábor vyrostl rychle.

Po 210 letech si na pobřeží Baltského moře, v přístavním městě Kolobřehu, připomněli jedno velké vítězství, které jsme podpořili svou přítomností, přestože historicky se zde s Napoleonem utkala pouze pruská posádka a rakouské jednotky zde vůbec nebyli, ale jak poznamenali polští spolubojovníci, přijeli jsme psát dějiny. A že to tenkrát bylo velkolepé hrdinství, dokazuje i skromnost místního opevnění (do tábora v rámci Reduty Solne jsme se ani nevešli) a užití této události v rámci nacistické propagandy, kdy v roce 1943 byl natočen barevný historický velkofilm pro povzbuzení morálky.