- Úvod
- Historie
- Kalendář
- Zbrojnice
- Reporty
- Projekty
- Kniha návštěv
- Mecenáši
- Kontakty
|
|
Dělostřelectvo
15. století
Německé
dělostřelectvo platilo v poslední čtvrtině
15.století a první
polovině století
následujícího za
nejlepší v Evropě. Přestože bylo
značně nejednotné, s děly nepřeberného
množství ráží, disponovalo
vysoce kvalitními hlavněmi z domácích
a rakouských sléváren a
také kusy
z předních evropských dílen z Belgie,
Nizozemí a Brabantu. Od roku
1485, kdy v Rakousku odlili mistři Seeds a Endorfel pro
Maxmiliána
první bohatě zdobené hlavně,
přestávaly být hlavně děl nevzhlednými
kusy kovu a byly bohatě zdobeny vzory a reliéfy. Pro
dělostřelectvo
císaře Maxmiliána I. byly typické
černé lafety s červeně natřeným
kováním. Hlavní zbrojnice se
nacházela v Innsbrucku.
V 1.polovině
16.století již za vlády Karla V. provedly
nové slévárny v
Heidenheimu, Aschau a Werfstenu řadu technických
zlepšení, jak
samotných hlavní, tak i technologie
odlévání, a značně
rozšířily svou
produkci. Zároveň vznikaly první
moderní arzenály a byly učiněny první
pokusy o unifikaci užívaných
ráží. K nejsilnějším v
Německu patřilo
mohutné dělostřelectvo bavorské a
brandenburské.
V
rámci polního vojska bylo dělostřelectvo
organizováno jako samostatný
praporec a mělo zvláštní
postavení. Mělo svou vlastní stráž (Zeugwart)
a k dělům ani k vozům nebyl obecný přístup.
Dělostřelectvo se také
vyznačovalo tím, že v něm bylo více
koní než dělostřelců. Jestliže u
jezdectva připadal zhruba 1 kůň na 1 jezdce, u dělostřelectva připadali
na 1 dělo v průměru tři dělostřelci, 26 koní, 10 vozů, 10
vozků a
určitý počet dalších pomahačů, nosičů
apod. Ve skutečnosti ale nejtěžší
dělo na kolové lafetě (Scharfmetze)
vyžadovalo obsluhu 48 lidí, přičemž k jeho přepravě a
dalších 32 vozů bylo zapotřebí asi 163
koní.
Uvedl jsem
velké počty koní
připadající na dopravu těžkých děl a
muničních vozů k nim
přináležejících, avšak
všichni tito koně nebyli
zapřáhnuti současně. Jednak by takováto
ohromná spřežení byla sotva v
praxi realizovatelná a jednak jich najednou nebylo ani tolik
zapotřebí.
Průměrný kůň utáhne bez
obtíží vůz o váze asi 400 kg a čtyři
koně
svedou za devět hodin dotáhnout jednu tunu 40 km daleko.
Mnoho koní
bylo záložních sloužících k
výměnám po určité době nebo byli
zapřahováni ve stoupáních, při
překonávání brodů apod.
Polní děla
přepravovala maximálně šestispřeží, k
lehkým dělům o váze pár set
kilogramů stačil jen jeden kůň a v bitvě je zvládli
přemisťovat sami
dělostřelci.
Obléhací
děla a moždíře, stejně jako kule, prach a ostatní
potřebnosti
byly přepravovány na vozech, děla na kolových
lafetách byla zapřažena
pomocí dvoukolového vozíku
vloženého pod konec lafety.
V
rámci dělostřelectva byly organizovány
také pomocné pracovní
praporce. Obvykle se rekrutovaly z řad vysloužilců, žen a
dětí
táhnoucích s vojskem, k práci byli
také povinni všichni vojáci kromě
strážných a trabantů. V případě
nutnosti byli k práci přinuceni lidé z
okolí.
Děla (buchsen, busen, zeug,
stücke)
se dělila na obléhací, těžká,
střední a
lehká a lišila se nejen hmotností a
ráží, ale zejména
pohyblivostí a způsobem
použití.
Rychlost palby
byla obecně nízká a s rostoucí
ráží klesala. Po každém
výstřelu bylo zapotřebí hlaveň důkladně vyčistit,
aby od horkých zbytků
nechytla nová dávka prachu právě
vkládána nabíječem. Zejména
těžká děla
potřebující k vystřelení
kovové kule velké množství prachu se
při
výstřelu velice zahřívala a bylo nutné
je chladit. K tomu se tradičně
používal ocet nalévaný do hlavně a
uchovávaný ve velkých sudech.
Polní
děla střílející
menšími náložemi byla schopna
rychlejší palby a
komorová děla byla schopna i dvou výstřelů za
minutu. Obecně se však od
děl s odnímatelnými komorami
upouštělo, protože byla málo
výkonná z
důvodu nemožnosti dokonalého utěsnění komory a
unikání části plynů při
výstřelu. Princip nabíjení zezadu se
tak uplatňoval zejména u lehkých
děl typu falkonet a u varhanových děl.
Některá
děla byla elevována postaru klínkem nebo
polohována závlačkou
na železné stupnici, korekce směru se prováděla
pootočením celého děla,
jiná měla moderní šroubové
systémy pro svislý i vodorovný
náměr.
Zejména drobné korekce byly mnohem
přesnější a jednou pevně usazeným
dělem se nemuselo hýbat. Stejně tak dělostřelci
používali k míření jen
cit, hůlku se stupnicí nebo nové pomůcky jako
např. kvadrant s olovnicí.
Počty děl
používaných při polních
taženích byly značné. Karel VII. táhl
do Itálie se 140 děly, z toho 12
velkokaliberními. Jeho nástupce Ludvík
XII. táhl roku 1507 přes Alpy s 60 těžkými děly,
jakož i s 500 lehčími
kusy a hákovnicemi a s 720 dělostřelci. Vzbouření
sedláci shromáždili
největší palebnou sílu v bitvě u
Königshofenu - měli 6 těžkých děl, 4
kulveriny, 13 falkonetů, 36 dalších
(blíže nespecifikovaných) lehkých
děl a nejméně 66 hákovnic. Proti nim tehdy
stálo vojsko Švábské ligy
disponující 42 děly.
bombardy (hauptbüchsen)
Těžká
obléhací děla uložená v
pevných nepohyblivých lafetách. Měla
obvykle hlavně rozložitelné na dva díly (hlaveň a
komora) pro snazší
přepravu. Váha: 2-16 t, délka hlavně 2,7-5,25 m,
ráže 35-80 cm, váha
kamenných kulí 50-150 kg, kovových až
360 kg. Dostřel kamennou kulí do
300 m, kovovou do 150 m. Nejslavnějších bylo tzv.
"Dvanáct apoštolů" (Zwölf Apostel
- 12 děl pojmenovaných jmény apoštolů)
Karla V.
Maxmilián I. měl v innsbrucké zbrojnici 6 bombard
pojmenovaných Türkische Kaiserin, Burgunderin, Greuliche Löwe, Schöne Kathl, Erdbidmerin, Purlepaus a Weckauf. Kule do nich
vážily 100-150 kg.
těžká
děla
Těžká
děla o váze 1-5 t na kolových
lafetách, délka hlavně 5-8,5 násobek
průměru
Scharfmetze (rváč) -
váha děla 5 t, ráže nad 20 cm, váha
kule 50 kg, obsluha 48 mužů
Nachtigall (slavík) -
váha děla 3 t, ráže okolo 18 cm, váha
kule 25 kg, obsluha 26 mužů
Singerin (zpěvačka) - váha děla 2
t, ráže okolo 15 cm, váha kule 10 kg, obsluha 12
mužů
Grosse Kartaune (velký kartoun) -
váha děla 1,5-2,8 t, ráže okolo 12 cm,
váha kule 8 kg, obsluha 8 mužů
Kleine Kartaune (malý kartoun) -
váha děla 1,25-2 t, ráže okolo 10 cm,
váha kule 5 kg, obsluha 5 mužů
střední děla (feldstücke, buchsen
uf rederen)
Pohyblivá
polní děla středního kalibru (délka
20-40 násobek průměru).
Oproti těžkým dělům měla při stejném kalibru
tenčí stěny hlavní a tím i
menší hmotnost. To proto, že se jimi
střílelo na živou sílu nepřítele s
podstatně menší prachovou
náloží.
Basilisk (bazilišek) -
váha děla 3,75 t, váha kule 35 kg, obsluha 30 mužů
Sau (svině), Ochs (vůl),
Bauer (sedlák) - váha
děla 1 t, váha kule 10 kg
Schlange, Rothschlange (had) -
váha děla 2,25 t, váha kule asi 7 kg
Schlünglein, Halbrothschlange
(hádek, půlhad) - váha děla 1 t, váha
kule asi 3,5 kg
lehká
děla
Lehká
polní děla na kolových lafetách
řešená jako předovky nebo
komorová děla. V bitvě postupovala s pěchotou, neboť je
snadno
přemisťovalo pár silných mužů. Falkonety byly
často umisťovány po dvou
i více na jednom kolovém podvozku.
Také těžké hákovnice (hacke, dopelhacke, halbhacke) obsluhované
jedním nebo dvěma muži nenáležely k pěchotě, ale
k dělostřelectvu.  Za
100 let prodělaly vývoj a byly již zcela
nepodobné dávným zbraním
husitů. Měly dlouhé a masivní hlavně
nabíjené značnou dávkou prachu a
byly to výkonné a dosti přesné zbraně
měřící často i okolo 2 metrů. Hák
(Hacke) se ládoval 2 loty
prachu (34g), půlhák (Halbhacke) jední lotem (17g)
a dvojhák (Doppelhacke)
4 loty prachu (68g). Krásný zachovaný
exemplář této zbraně si můžete
prohlédnout na Bratislavském hradě. Jako opora
pro hák sloužily v poli
zvláštní lavice, které
střelec přišlápl jednou nohou (byly snadno
přenositelné a rozložitelné na díly -
viz. obrázek) nebo vozy.
Císařským vojskem byly v polních
bitvách používány jen
zřídka. Sloužily
zejména při obraně měst, pevností a
táborů (proto jsou dnes označovány
jako hradební pušky), ale v německé
selské válce jimi byly v hojném
počtu vyzbrojeny povstalecké houfy, které je
zrekvírovaly ve městských
zbrojnicích. V již vzpomenuté bitvě u
Königshofenu například ukořistilo
vojsko Ligy mimo jiných děl také 12
tuplháků, 39 háků a 15 půlháků. V
bitvě u Ravenny je použili také
Španělé, kteří je umístili
na vozy
tlačené před oddíly pěchoty.
Falke, Falkaune (sokol) - váha
děla 600 kg, ráže okolo 4 cm, váha kule do 2,5 kg
Falkonet (sokolík) -
váha děla 400 kg, ráže okolo 3 cm,
váha kule do 1 kg
Scharffetinnle (pasačka) - váha
děla 600 kg, váha kule nad 250 g
Dále k
lehkým dělům náležela
vícehlavňová děla, která existovala ve
třech konstrukčních provedeních: předně zde byla
varhanová děla (Todtenorgel
- varhany
smrti) s hlavněmi v řadě vedle sebe (nabíjená
zepředu i jako
komorová děla), dále dělo s hlavněmi
umístěnými v podélně
otočném bubnu
tvaru válce, ale také hranolu se čtvercovou nebo
trojbokou podstavou, a
konečně blok několika řad hlavní
puškové ráže nad sebou (např. v matici
8x8 hlavní).
Moždíře (morsern)
Moždíře
střílející horní skupinou
úhlů byly vynalezeny pro potřeby
obléhání a nahradily
starší praky. Jejich ráže se
pohybovala mezi 15-35
cm, vážily 1-3 t, hmotnost střely 20-50 kg. Stale se
však ještě
používaly velké moždíře-bombardy
vyrobené v 15.století. Ty mívaly
ráži
okolo 50 cm a vystřelovaly koule o hmotnosti 100 kg i více.
Munice
Císařská
vojska bývala složená z kontingentů ze
všech částí říše
(Německa, Španělska, Holandska atd.) a každý
stát, ba i města, z nichž
se velká říše skládala,
měly všechny své vlastní
dělostřelectvo. Díky
tomu disponovalo císařské dělostřelectvo
neuvěřitelně různorodým parkem
obsahujícím až tři desítky
různých kalibrů. Navíc i děla stejných
kalibrů neměla stejnou ráži, protože libry (pfunt), se často
lišily od
města k městu. I když byl rozdíl jen 20-50 g na libru, při
24 librách
činil rozdíl 0,5-1,2 kg. Téměř pro
každé dělo proto musely být
zhotovovány vlastní kule. Došlo to až
tak daleko, že každé dělo a každá
kule musely být označeny
zvláštním číslem a to
vše v době, kdy se
František I. již snažil o zavádění
osmikaliberního systému.
Karel V. se
pokusil o totéž, leč s velkým
zpožděním, a po mnohých
zkušebních odlitích vyrobily
španělské slévárny v Malaze
roku 1535
první sérii čtyř standardizovaných děl
střílejících litinové kule
o
hmotnosti 40, 24, 6 a 3 libry. Toto opatření platilo pro
všechna říšská
území, ale přesto starší
kalibr, zvaný bastard, vymizel až koncem
století. Po roce 1550 byly z výzbroje vyřazeny
bombardy, které více než
dobře nahradila stále
výkonnější těžká
kolová děla.
Podle
nového systému mělo být u
dělostřelectva pouze 7 ráží:
Königsbuchse
(královské dělo) - váha děla 2,9 t,
délka hlavně 3,5 m, ráže 18 cm, váha
kule 18,7 kg
Mittelstuck
(střední kus) - váha děla 2,3 t, délka
hlavně 3,4 m, ráže 15 cm, váha kule 11,2 kg
Kulverine (kulverina) -
váha děla 1,4 t, délka hlavně 3,9 m,
ráže 12 cm, váha kule 5,6 kg
Halbkulverine
(polokulverina) - váha děla 1,2 t, délka hlavně
3,5 m, ráže 9,1 cm, váha kule 2,8 kg
Sager (raroh)-
váha děla 1,2 t, délka hlavně 2,9 m,
ráže 10 cm, váha kule 3 kg
Falkonet
(sokolík) - váha děla 0,8 t, délka
hlavně 2,8 m, ráže 7 cm, váha kule 1,4 kg
Morser (moždíř)
- váha děla 2,6 t, délka hlavně 1,5 m,
ráže 35,5 cm, váha kule 46,7 kg
V
16.století se vyráběly kule kamenné,
litinové, železné, olověné,
železné kule s olověným jádrem, i kule
odlévané z bronzu. Časté byly
kamenné kule, které dostaly obal z olova či
obruče ze železa, avšak
obyčejné kamenné kule byly stále hojně
používány, poněvadž byly výrobně
levné. Byly vymýšleny
rozmanité druhy nových střel,
například dvě koule
či polokoule spojené řetězem či tyčí,
kovové zápalné kule
rozpálené v
ohni nebo kule naplněné zápalnou
substancí. V bitvách se s oblibou
používalo při střelbě na krátkou
vzdálenost kartáčových střel
složených
z množství malých kovových
úlomků, sekaného olova či štěrku.
Okolo roku
1550 vznikly výbušné bomby se
zapalovačem, které explodovaly při dopadu
na zem. Nebyly však prozatím
vystřelovány z děl, ale z moždířů.
Prach
Vzhledem k obtížím a rizikům spojených
s přepravou střelného prachu,
počítalo se s jeho výrobou
takříkajíc "na místě".
Dřevěné uhlí, síra a
sanytr byly přepravovány odděleně a
míchány až v případě, že se
zásoby
prachu začaly tenčit. K výrobě prachu docházelo
drcením složek v
neckách, při velkých taženích byly k
dispozici vozy s mechanickým
drtičem. Při množství
ráží a používaných
materiálů pro výrobu střel bylo velmi
nesnadné určit správnou hmotnost
prachové náplně pro střelbu na danou
vzdálenost. Váha kulí z olova a kamene
se při stejné velikosti mohla
lišit až o třetinu. Je to rovnice o třech
neznámých (ráže, materiál,
vzdálenost) a jedné konstantě
(množství prachu na jednotku
vzdálenosti). Matematik Hartmann von Nürnberg tedy
vymyslel přístroj,
jímž se mohla s jistotou určovat hmotnost
prachové náplně pro všechny
druhy kulí - kamenné, železné či
olověné - podle ráže kteréhokoliv
děla.
|
