Letošní Dny Javornicka měly být trochu slavnostnější než obvykle. Před časem se městský znak vrátil ke své původní starobylé verzi a město tím pádem získalo i nový prapor. Jeho vysvěcení mělo zahájit celý sobotní program. Všichni byli proto jako u vytržení, když po týdnu nekončících dešťů ukázalo počasí svou příznivější tvář.
Na novou podobu svého městského znaku, která se vrací zpět ke starobylé verzi, jíž městu udělil vratislavský biskup Baltazar z Promnic (na červeném poli stříbrná střela mířící vzhůru k šesticípé stříbrné hvězdě), si v Javorníku budou ještě chvíli zvykat. Jak ale vysvětlila žena na slovo vzatá, historička a ředitelka jesenického archivu Bohumila „Bobina“ Tinzová, případ javornického znaku, který prošel za období své existence mnoha peripetiemi, obměnami a proměnami, je v heraldice opravdu ojedinělý.
Takže historie tak trochu zašmodrchaná. Ještě více ji ale zašmodrchali svým odpoledním vystoupením javorničtí dělostřelci za vydatné pomoci dalších druhů ve zbrani: Červeného mušketýrského pluku generála Banéra (šumperské sdružení Magna Moravia), jež si zde stihl získat velké sympatie už minule, posíleni o členy místního Worms-airsoft clubu, Zlatohorské městské gardy, Polních myslivců ze Zlatých hor a francouzské gardy Napoleonovy společnými silami položili historii doslova na lopatky.

Jablkem sváru a jádrem konfliktu, v němž k zemi padly desítky mrtvých, se stal kotlík plný guláše, o nějž postupně svedlo lítý boj na život a na smrt několik notně vyhladovělých vojenských jednotek – jak už sám název bitvy napovídá – „napříč časy“.  Jen v Javorníku se totiž může stát, že si „dají do zubů“ airsofťáci po zuby ozbrojení nejmodernější technikou s mušketýry z doby třicetileté války a všechny nakonec porazí na hlavu maličký tambor z c.k. rakouské armády z doby napoleonských válek. Také naši dělostřelci se bili jako lvi, v přestřelce s mušketýry! Třešinku tomuhle kočkopsímu dortíku nasadily rozezlené markytánky, ženoucí mrtvé, živé, raněné, hlava – nehlava, zpátky domů. Jaképak hraní na vojáčky, když děti doma brečí hlady!

Za JDG napsala: Petruše