Z gardy sice jen tři, ale i tak víc než dost. Členové JDG se totiž umí zviditelnit v jakémkoli množství.
Výčet zúčastněných tak začíná a končí u dvou vojáků, trubače Hanse a Medvěda. A pak už jen já coby markytánka. Zpoza špagátu nás psychicky podporoval a jistil pohledem ještě Toník. Ale jen jako civil. Ten nešťastník si uniformu nechal doma („Já nevěděl, že tu budete taky?!“).
Celé akce, bitvy především, se zúčastnilo kolem dvou stovek účinkujících. Není proto divu, že naše minivýprava notně pookřála a nabrala druhý dech po shledání s brněnskou partou starého známého Bohouška. Vzhledem k tomu, že se většina javornické dělostřelecké gardy zotavovala po – ehm – tažení do Nysy, jsme vděčně přijali nabídku zúčastnit se bitvy jako posádka u jeho kanónu a spolu se Sloupáky a Josefováky vytvořili „spojenou rakouskou dělostřeleckou baterii“.
A dojmy z onoho letního dne, kdy se na stráni nad Zlatými Horami u kapličky Sv. Rocha odehrála rekonstrukce nazvaná lapidárně „bitva o kopec“? Převážně parno, ne jinak než slunečno. Zlaté dny si to umí načasovat. Ale také pohodová atmosféra před a po bitvě nebo naopak dramatické zážitky během ní: to když Medvěd coby velitel kanónu neodolal příležitosti a možná až příliš popustil uzdu svým hereckým sklonům... O detailech nemá smyslu se rozepisovat, ti, kdo byli, viděli, ti, kdo nebyli, už beztak vše slyšeli nejméně několikrát. A papír naší gardistické kroniky taky snese víc.

Za JDG napsala: Petruše