Tahle výprava klidně mohla dostat název – Jak jsme si zapomněli doma kolesny.
Také jsem se ptala, co to je, když jsem viděla ty zhroucené a odevzdané pohledy mužů, stojící asi 250 km od domova. Nuže je to taková část střelného kanónového zařízení, na kterou se upevní přední kolečka, abychom mohli pohodlně táhnout kanóny po cestách necestách.
Pak ještě musím dodat, že kanóny jsou fakt, ale fakt těžký kalibr k nošení.
Viníka jsme nenašli, poprava byla odložena na neurčito.
Tábor neměl chybu. Byl plný lidí, stanů, ohňů, atmosféry, zpěvu a řevu. Tím posledním oplývala právě naše jednotka, v jakékoliv denní době. Písně z flašinetu už dnes známe asi všichni nazpaměť. Číslem jedna se stala bezesporu takzvaná Finská píseň. S Finskem neměla nic společného, ale podařilo se nám vymyslet vlastní jazyk, notně připomínající maďarštinu opepřenou velkou dávkou vášně. Náš zpěvořev nebyl bez odezvy. Místní starosta donesl dokonce basu piv. Pravda, museli jsme nejdřív splnit úkol, na který si některé/i někteří z nás radši moc nepamatujeme, a kdybyste náhodou někdy zahlédli nám podobné tváře v jakési spontánní lechtivé taškařici na regionální rakouské televizi, podobnost je čistě náhodná, jasný?
Stojí jistě za to zmínit se o kvalitě hygieny a kuchyně.
Byly přistaveny dvě buňky s naprosto luxusními sprchami a vždy teplou vodou. Dojem kazí fakt, že nebyly označeny alespoň primitivními obrázky panáčků a tak docházelo ve sprchách k míšení pohlaví. Můj návrh buňky odlišit u většinové mužské populace neprošel. Záchody ToiToi byly obstarávány bezchybně a včas – to jen tak nezažijete.
Jídlo ..  bože jídlo ..  nechci být zlá, no ale když umírním své emoce, musím prásknout na Rakušany, že pěkně škudlili, pamatuji si jen obraz salámu a veky, salámu a veky, veky a salámu.
Asi by se hodilo říct něco o bitvě. Inu sobotní bitva se nekonala, měla být po obědě, jenže začalo chcát jako by měl přijít konec světa a to vydrželo dost dlouho na to, aby se ten den již bojovat nemohlo. Ono by to ani nešlo, bo náš doktor v jednotce povolil výjimečně jedno pivo po obědě a oni ho vojáci jaksi neposlechli a nezůstalo jen u jednoho. No a pak, protože máme hodně velký stan, ze kterého se ozýval i přes bouřku onen libý zpěv, jsme do něj přilákali pár Francouzů a taky několik skutečných Rusů se svojí skutečnou vodkou a jejich velkými kalíšky. Další průběh nebudu rozmazávat, stačí, že některé fotky mluví za sebe, ale je pravdou, že například velitele jsme znovu spatřili až za tmy.
K bitvě tedy došlo až v neděli, v den odjezdu. Kanóny jsme nesli téměř 2 km na místo boje a zde je na místě opět vzpomenout našeho velitele, který k nám promluvil před bitvou a pamatuji si akorát to prohlášení, že jsme volové, že jsme ty kolesny nechali doma.
Bitva pak měla celkem obvyklý průběh, užili jsme si střelby i umírání, někteří hned dvakrát.
Umírání si ale teprve vychutnáme na pěším pochodu do Nysy, takže se děcka máte zas na co těšit.

Za JDG napsala: Pavla