Pro ostřílené hochy z JGD neznamenala cesta na Stříbrnou horu nic dramatického a nečekaného. Snad jen to počasí nebylo úplně super a „jako obvykle“, a na pevnost – jednu z největších svého druhu ve střední Evropě - byli taky všichni dost zvědaví. Zato pro mne jako pro naprostého zelenáče bylo nové vše: bleskové stavění tábora za deště (takového toho drobounkého, vytrvalého a protivného), přátelské vítání se starými známými, všudypřítomná vůně střelného prachu, spaní v mlhou prolezlých vojenských stanech i záludnosti úzkých plátěných lehátek. A také záludnosti polské kuchyně. Třeba taková sobotní hrachovka (byla-li to vůbec hrachovka?) s mrkví a klobásami, co zbyly zřejmě po opekání z předchozího dne. Nelze se divit ani chundelatému Árésovi, pejsanovi od vedlejší polské jednotky, že nad tou nevábnou směsí s odporem ohrnul čumák.
Sobotní ráno nás přivítalo příznivěji než páteční večer. Teprve dnes jsme si také konečně prohlédli celou pevnost. Tedy, pardon, její hlavní část, kterou místní nadšenci, postupně rekonstruují a přivádějí k novému životu. Ovšem tím hlavním v časném odpoledni byla příprava bitvy. Oba naši krasavci, ..., dostali své místo na terénní vyvýšenině, která bývala dříve nárožím části opevnění obráceném k jihovýchodu, směrem k městečku, a střežila přístupovou cestu k vnější bráně pevnosti.
Stavění provizorního dělostřeleckého postavení občas připomínalo adrenalinový sport, zvláště s těmi dvaceti metry pod sebou. Ale zpočátku neuvěřitelné se stalo skutečností: za pár hodin bylo vše připraveno k úspěšné kanonádě francouzských jednotek, které se s drzostí sobě vlastní po 202 letech od posledního neúspěchu opět pokoušely dobít pevnost, za jejímiž zdmi dosud nestanula noha nepřátelského vojáka.
Válečná vřava z dva kilometry vzdáleného bojiště doléhala jen tlumeně. Tedy pro tentokrát vše doslova s nadhledem a jako na dlani. Skvělou podívanou si polští hostitelé ze Stříbrné hory připravili i na večer: ohňostrojové smršti z města symbolicky odpověděla druhá z návrší donjonu. Inu, jako na nový rok. Takže šťastný a veselý, přátelé, a za rok třeba nashledanou!

Za JDG napsala: Petra