Kdysi jsem v jedné moudré knize četla, že jedním z největších paradoxů slavného vítězství Napoleonova nad aliancí rusko-rakouských vojsk v bitvě u Slavkova bylo to, že se u jmenovaného městečka vůbec neodehrálo. Hlavní těžiště bojů se nacházelo směrem na západ, k Brnu, a vojáci tak nemohli spatřit ani věže slavkovského kostela, vzdáleného odsud několik mílí na východ. A důvod, proč se v učebnicích dějepisu neučíme třeba o bitvě u Brna? Tak to prý se jen slavný vojevůdce francouzských vojsk dobře vyspal v jedné z postelí slavkovského zámku, a pln dojmů pochválil v památné řeči své vojáky následovně: „Jsem s vámi spokojen. Splnili jste, co jsem očekával... Postačí, když řeknete: ´Bojoval jsem u Slavkova´, aby vám každý řekl: ´To je hrdina´“ ...a pak berte žabožrouty vážně!
Letošní 204. výročí bitvy u Slavkova tak trochu přípravkou na půlkulaté oslavy v roce 2010. Krize taky zaúřadovala a šetření bylo znát. No považte, nepozvali dokonce ani Napoleona (toho z USA, samozřejmě). Ne, že by to nám Rakušákům hnědokabátníkům vadilo. Počasí naprosto úžasné, dokonce i na proslulém kukuřičném poli pod Santonem nebylo tolik bláta jako obvykle. A když už jsme u onoho bitevního pole, některým služebně starším kolegům, kteří zažili „Slavkov“ vícekrát, už se prý z něj dělá kopřivka... :-)
Co je na letošní akci třeba zvláště vyzvednout, bylo ubytování v našem „soukromém apartmá“. V porovnání s tělocvičnou narvanou k prasknutí byl sálek klubu důchodců v Tvarožné, pravda, poněkud zaprášený, ale jinak útulný a vyhřátý. A snad i skromný počet nocležníků byl toho příčinou, že jsme se dokonce i vyspali. Letos jsme zkrátka měli štěstí jako prase! Když už jsme u jmenovaných zvířátek, zřejmě chřipka (jedno-li, zda prasečí) zapříčinila, že nám řady francouzských protivníků prořídly ještě více než obvykle. Nechat se Francouzi porazit byl proto úkol téměř nadlidský. Ale povedlo se a povinnosti bylo učiněno zadost. Poznámka na závěr: umírání bylo pořadateli opět přísně zakázáno!

Za JDG napsal: Petruše