Tak a je to tu zase. Abychom znovu zachraňovali Bratislavu při 6. ročníku obléhání Bratislavy Napoleonem. A samozřejmě slavní budou zase vojáci! O markytánkách se totiž moc nepíše i když jsme mnohem hezčí a životy těch v uniformách závisí jen a jen na nás.
Ono nakrmit 15 bojechtivých vojáku gulášem „co stan dal“, starat se o oheň ve vojenském stanovém táboře, po boji najít a přišít utrhané knoflíky z uniforem, ohlídat děti hrající se na bednách se střelným prachem – to chce pevné nervy. Úklid ve stanech jsme předem vzdaly jako marný boj, ale snažily jsme se alespoň dbát na dobovost v našem stanovém přístřešku. Ten byl přístupný veřejnosti.
Spaní ve stanech na vojenských lehátcích, kdy nad vámi visí něčí tvrdé ponožky a u hlavy máte náboje, to se zvládnout dá. Na chemické WC (3 kusy pro celý tábor včetně Napoleona) nebo na mytí pod hadicí či v lavoru už jsme si taky zvykly. Na mravence ve spacáku si ale nezvykneme nikdy!
Naše hlavní místo je ale na bojišti, kde jsou úkoly jasné:
- poznat v dýmu a střelbě své vlastní vojáky
- dostat se včas ke zraněným pod palbou pušek a děl
- mít sílu odvléct je z dosahu koňských kopyt
- mít dostatek vody (v lepším případě vodky) pro udržení bojeschopnosti vojska
- s dostatkem obvazů a krve bravurně zvládnout lehčí chirurgické zákroky jako je amputace nohou nebo rukou
- ve chvilce klidu se snažit pochopit, kdo, s kým, proti komu a proč vlastně bojují – často úkol nad naše síly
Ale přesto všechno (nebo možná právě proto) jsme si tři dny strávené v Bratislavě užili. „Naši chlapi“ se snažili bavit kolemjdoucí v táboře odborným výkladem, střelbou z pistolí i scénkami. Byl čas i na procházku městem ve vší parádě. Škoda jen, že naši tři miláčci – děla Maxmilián, Ferdinand a Vilém museli hlídat stany. V boji s Napoleonem opět obstáli a za to jim patří náš velký dík.
za markytánky napsala: M. Rychlá
