Za hurónského řevu „Sarajevo je naše“ odjelo javornické dělostřelectvo s částí své výzbroje do Zlatých Hor, kde pod dozorem starších vyrazili směr Maďarsko. Ptáte se kdy? Přesně v 6,42 ráno 2. března letošního roku.
Cesta byla dlouhá, ale díky dostatku vitamínových nápojů a řízků jsme ji zvládli ve zdraví a dobré náladě. Naším cílem bylo město Szolnok. V tomto historickém městě se roku 1848 udála bitva mezi uherskými povstalci a rakouskou armádou. My, protože jsme silné povahy a dokážeme ustát jakoukoli pohromu, jsme byli angažováni jako armáda Císaře pána, poněvadž ta v bitvě utrpěla drtivou porážku. 
V sobotu jsme se účastnili slavnostního kladení věnců za přítomnosti představitelů města a státu. Poté, co jsme se vydatně posílili pravým maďarským guláškem, jsme odtáhli v šiku za víření bubnů na bitevní pole. Nenechte se zmást tímto popisem, bitevním polem v městě Szolnok se myslí překrásné nábřeží obklopené historickými domy. Nejen že jsme se ocitli v cizí zemi, ale zároveň jsme se jako jediní zástupci zemí českých setkali na bitevním poli s oddíly z Rakouska, Polska a Maďarska. Po velmi krátkém nácviku bitvy, proběhlo několik překrásných květnatých projevů v řeči, které jsme nikdo nerozuměli. Z letargie nás probudilo ohlušující bubnování, které, jak jsme v zápětí pochopili, bylo signálem k přeskupení jednotek do výchozích pozic. Pak, jak už to na bitvách bývá, děla pálila, kulky lítaly a řadoví, obyčejní pěšáci padali k zemi mrtvi, a to vše bylo ještě umocněno maďarskou jízdou. Vítězství i tentokrát bylo na straně maďarského lidu. A my, prokřehlí, jsme opět povstali z mrtvých a s nepřátelskými šiky se usmířili při dobrém maďarském víně.

< 2. - 4. března >

napsal: Lomi