Byla to akce plná překážek a nedorozumění. Od začátku organizátoři celou naši baterii nechtěli pozvat z důvodu omezování rozpočtu. Nakonec týden před akcí nás vzali do holportu zlatohorští granátníci. A přes veškeré ujišťování, že jedem aspoň čtyři muži, jsem v pátek odpoledne vyjížděl z Javorníku sám. O nic lepší to nebylo ani ve Zlatých horách. Do nachystaného autobusu nás místo 25 vojáku Rakouské armády nastoupilo jen 13.

Příjezd do Tvarožné je vždy bez problému. Ubytovali nás v tělocvičně. Na večer jsme vyrazili na taktické cvičení do hospody. Zde to probíhalo jako před 200 lety, plná hospoda vojsk a pivo teklo proudem. V sobotu po snídani jsme vyrazili na náves na seřadiště koaličních vojsk. Zlatohorští dělostřelci vytáhli svou zbrusu novou dvouliberku a tak všichni okukovali, co to nového. Při příchodu na bojiště jsme zjistili, že bitevní pole se přes noc změnilo v jedno velké bahniště. Jen sjezd z cesty na stanoviště byl pro všechny noční můrou. Všudy přítomné bahno se objevovalo na uniformách, děla po několika přesunech změnila svoji váhu na dvojnásobek. Po dobu celé bitvy se střední část naší rakouské baterie, která měla 12 děl, změnila z vojáků na komparzisty, protože se kolem nás pohybovaly ostatní rakouské pěší a jízdní jednotky a my si vystřelili stěží jen šestkrát.

Na druhou stranu jsme mohli v poklidu sledovat průběh samotné bitvy, na což jindy nebylo tolik času. Pak přišel čvachtavý konec a my přemýšleli, jak dopravit dvouliberku zpět na cestu. Poprvé jsem byl rád, že jsme nejeli s našimi mazlíky, to by byl jinak horor. Nakonec za pomocí přihlížející jsme dostali kanon na cestu, šavlemi doslova a do písmene odsekali bláto z kol a zamířili zpět k tělocvičně.

Večer jsem se zúčastnil závěrečného defilé vojsk ve Slavkově. Na náměstí hořely velké ohně a mezi stánky se proplétaly stovky uniforem a to vše za podmanivé vůně punče. Večer ukončil ohňostroj. Vše mělo velmi silnou atmosféru vánoc a historie.

Návrat zpět domů už probíhal v pohodě bez problémů.

< 2. prosince >

napsal: Martin D.